Jestli to nebolelo, tak to nebyla láska. Kolik pravdy asi skrývá tahle věta a jestli vůbec nějakou? Je čtvrtek 12.7. 2018 a Praha nabízí krásnou podívanou, nejen nostalgií při krátké procházce po Kampě se zastávkou v hospůdce „U mlýna“, kde obklopeni koláží z úvodních fotografiích k filmům Miloše Formana, pijeme první pivo, já teda mátovou limonádu, jelikož mi pivo nechutná.
Procházkou dál se dostáváme k miminkům Davida Černého, které mají místo obličeje jakýsi symbol čárkovacího kodu, alespoň na mě to tak působí. Vyjádření dnešní konzumní společnosti jedním výstižným symbolem. Stali jsme se společností, která přijímá a něco chce. Jádro vytváří elita silných, která udává krok a zbytek pokulhává a někteří hodně vzadu, jenže možná právě oni, jsou ti, kteří mají ještě v sobě nějaké skutečné hodnoty.
Přiletěla jsem z Kalifornii jen na dva měsíce jako kažý rok již více než 15 let, tentokrát akorát v době voleb. Politika, tak oblíbené téma českých hospod a vínových dýchánků, hýbe společností. U vchodu na Kampu je obrázek Havla, skoro každý rok se u něho zastavím, pokaždé je jiný.
Nevím, kdo se o něj stará, ale jednou už skoro jakoby nebyl, a teď už je zase nově oštukován. Jeho myšlenky v nás žijí dál. Pomalu procházíme směrem k Lennonově zdi a Jirka, který s námi jde vypráví jak se v 9ti letech potuloval po Vídni, kam utekla jeho maminka přes Jugoslávii a vzala ho sebou. Je to jen pár dnů, co jsem koukala na seriál v televizi z roku 1996, kde bylo ukázano několik různých příběhů lidí, kteří odešli do emigrace po příjezdu ruských tanků v roce 1968. Odcházeli, protože chteli svobodu. Jejich začátky v azylových kampech asi nebyly jednoduché. Ti, co zůstali, až v roce 1989 našli dostatek síly vyjít do ulic a postavit se režimu na odpor. Pamatuju si, jak jsem jednou v New Yorku u symbolu s nápisem Imagine v Centrál parku nedaleko od Dakota Apartmants, kde byl zastřelen John Lennon, posluchala muzikanta na kytaru, a on mi pak dal věnování - pohled s českým nápisem“Láska“. Bylo to focené u Lennonovi zdi v Praze.
Jdeme dál Prahou, kde každá budova a místo nabízí pohled od dějin. To je skutečně to krásné a jedinečné. Procházíme pod Malostranskou mosteckou věží z 15.století a jsme na Malé straně, nejen gotika, ale i jiné styly na nás dýchají z každé budovy. Najednou mám pocit tajemna, mysticismu a dávné doby, kdy se zde jezdilo na koních a panoval zde Karel IV. Alchymismus té doby se odráží v atmosféře naší procházky. Skutečnost, že Praha nebyla zničena bombardováním za 2.světové války umožňuje pohled do minulosti na každém kroku.
V té samé chvíli kamarádka Petra dostává hlad. Nakoukne do McDonalda hned za branou, ale naštěstí já si vzpomenu, že nedaleko pracuje v kavárně Martina. Jdeme k ní na klasickou boršč polívku. Sedíme tam asi dvě hodiny a jen tak povídáme o všem možném, kdo kde cestoval a kam se chystá, kde bude jaká vernisáž, žijeme v době, která nám tyhle posezení a rozhovory umožňuje.
Procházíme po Karlově mostě, je téměř prázdný, jen pár posledních cizinců. Japonci, Italové a další prostě jsme globální. Procházíme pod Staroměstskou prašnou bránou a kolem Žlutých lázní, kde asi zrovna vyložili autobus mladých cizinců se prodíráme na tramvaj.
Nakonec dojdeme kolem restaurace Slavia, která je v provozu více než 100 let od rou 1884 až k Národnímu divadlu, jehož základní kámen byl položen v roce 1868 a scéna funguje do dnešního dne. Původní třípatrový palác, kde se dnes resturace Slavia v přízemí nachází, přivítal řadu slavných osobností, mezi nimiž byl i skladatel Bedřich Smetana, jehož vrcholné dílo Má vlast je cyklus šesti symfonických básní s mimohudební tematikou inspirovaný českou historií, legendami a krajinou. Do kavárny Slavia zavítalo mnoho umělců jako například Jaroslav Seifert, Karel Teige Karel Čapek, Václav Havel, zkrátka osobnosti různé doby, kdo tam chodí dnes nevím, osobnosti v současné době skutečně postrádáme.
Nasedám do noční tramvaje, která projíždí po Národní třídě, kde je památník ke dni 17.11. roku 1989 a fotografie spojené s událostmi sametové revoluce, už jsme snad zapomněli? České dějiny jsou opakováním stejných událostí pouze doprovázeny jinou dobou. Ta věčná touha po svobodě nás vede dál.
Při studiích jsem dělala zkoušku z Dějin žurnalistiky a pamatuji si, jak jsem profesorovi řekla, že pokud se národ z dějin nepoučí, jsou pro něj dějiny zbytečné. A on mi řekl a teď mi řekněte, co s vámi mám dělat. A já mám chuť říci to samé dnes několik dnů po koncertě Rolling Stones opět v Praze českému národu. „Co s vámi mám dělat?“Jestli to nebolelo tak to nebyla láska. Dějiny česého národa jsou bolestivé, ale také skrývají mnoho síly a boje za svobodu, která vychází s občanské zodpovědnosti každého z nás, alespoň doufám.
